Zpět na úvodní stránku
Likvidace tajemníka Městského úřadu po Strakonicku – 7. část, aneb co je nového a názor Václava Havla
29.8.2017. V dnešním pokračování shrneme novinky případu, které se objevovaly na titulní straně magazínu iStrakonice.cz a připomeneme si, co problematice lustrací říkal tehdejší prezident Václav Havel. Konkrétně tomu, proč nepodepsal prodloužení lustračního zákona, který podle něho splnil svůj porevoluční význam. Na Slovensku byl lustrační zákon zrušen koncem roku 1996. A je snad Slovensko kvůli tomu méně demokratické, anebo ho snad ohrožují nějaké „staré pořádky“ více než Česko?
Foto 1: Prezident České republiky Václav Havel
(5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice -Hrádeček)
Novinky v případu strakonického tajemníka MěÚ Vladimíra Stronera
6.8.2017. Strakonice se v likvidaci lidí nepohodlných novému vedení radnice, zvoleného v roce 2014, posunuly opět o krok dále nebo výše. Tajemníkovi MěÚ Vladimíru Stronerovi byl podle zdroje blízkého starostovi a místostarostovi města nejdříve zrušen přístup do počítače a následně znemožněn vstup do kanceláře tím, že došlo k výměně zámkové vložky u jeho dveří. Vše se událo bez tajemníkova vědomí a jeho informování. Jde o další bezprecedentní krok proti slušnosti a proti demokratickému způsobu řízení veřejných institucí vůbec. Nástup totality, podobné těm po roce 1938 a 1948 v našem státě, tak pokračuje dále.
Foto 2: Kancelář tajemníka MěÚ Vladimíra Stronera nad Komerční bankou, kam ho odklidilo vedení radnice ovládané Strakonickou Veřejností z hlavní budovy, aby ho neměli na očích
14.7.2017. To nejpodstatnější z rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly ze dne 11. července 2017, č.j.: MV-60974-7/ODK-2017. Rovněž odvolacím orgánem bylo potvrzeno, že tajemník MěÚ Strakonice Vladimír Stroner si plnil své úkoly a často publikované a prohlašované výroky Strakonické Veřejnosti i jejich přisluhovačů a kolaborantů jsou nepravdivé. Starosta Hrdlička tak neopodstatněně požadoval odvolání tajemníka za jeho údajnou špatnou práci a stejně tak neopodstatněně se odvolával proti rozhodnutí kraje. Jenom cena za právní služby, kterou Hrdličkovo vedení města vydalo na boj proti jim nepohodlným lidem, ukrojila strakonickým občanům z rozpočtu města řádově několik statisíců Kč. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR má 36 stran. Rozhodnutí Jihočeského kraje má 23 stran.
Foto 3: Svým rozhodnutím Ministerstvo vnitra České republiky potvrdilo stanovisko ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje v tom, že tajemník Vladimír Stroner ve své práci nepochybil
12.7.2017. Horká novinka z Ministerstva vnitra České republiky. Tento nejvyšší státní orgán potvrdil stanovisko ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje JUDr. Milana Kučery, Ph.D. ve věci tajemníka MěÚ Strakonice Vladimíra Stronera. Stvrdil tak jeho prvoinstanční rozhodnutí, že tajemník postupoval při výkonu své funkce správně a výtky starosty Břetislava Hrdličky byly neopodstatněné.
Nezbývá než dodat, že naopak právě uvedený „starosta“ je ostudou slušného chování a křivitel demokracie ve Strakonicích. Jeho článek o tajemníkovi uveřejněný v Týdeníku Strakonicko č. 27 z 12.7. 2017 je tak ve světle důkazů a faktů pouhou snůškou lží a výplodů pomstychtivých a zákeřných zastupitelů za Strakonickou Veřejnost. Podepsáni pod ním jsou rovněž „zastupitelé“ Milan Jungvirt, Rudolf Oberfalcer, František Christelbauer, Jozef Zoch, Pavel Zach a Jaroslav Horejš. Stejnou váhu pak mají i další podobné slovní a písemné výplody zastupitelů za Strakonickou Veřejnost. Po nacismu a nejtvrdšímu jádru komunismu je Strakonická Veřejnost asi tím nejhorším, co v novodobé historii mohlo město Strakonice potkat.
Stanovisko prezidenta Václava Havla k prodlužování platnosti lustrací
„Proč jsem vrátil lustrační zákon“
___________________________________________________________________________
článek Václava Havla, Mladá fronta Dnes, 7. října 1995
Nejprve něco z prehistorie: mám v živé paměti dobu, kdy probíhaly takzvané divoké lustrace a kdy jsem velmi hlasitě volal po nějaké právní úpravě celé této věci. Navrhl jsem tehdy určitý způsob, jak to udělat. Federální vláda se od mého návrhu odchýlila (podle mého mínění k horšímu) a od její předlohy se pak ještě odchýlilo Federální shromáždění při jejím přijímání (bohužel opět k horšímu). Přijatá podoba zákona, obecně nazývaného lustračním, se mi pak hrubě nelíbila z důvodů, které jsou známy z četných mých vyjádření, jakož i z mého (veřejně publikovaného) dopisu Alexandru Dubčekovi, tehdejšímu předsedovi Federálního shromáždění. Navzdory svým výhradám jsem totiž tento zákon podepsal mimo jiné proto, že jsem ještě neměl právo zákony vracet parlamentu: zákon by samozřejmě platil i bez mého podpisu.
Jelikož jsem tehdy měl, na rozdíl od dnešního stavu, právo zákonodárné iniciativy, rozhodl jsem se pro účelnější cestu, než jakou by bylo jakési manifestační nepodepsání: v den, kdy jsem lustrační zákon podepsal, jsem předal předsedovi FS zmíněný dopis, který měl povahu návrhu zásad jeho novelizace. Vysvětlil jsem v něm, v čem vidím chyby přijaté podoby tohoto zákona, a navrhl jeho úpravu. Federální shromáždění, ač to byla jeho zákonná povinnost, se touto mou iniciativou neobíralo.
Čili: vždycky jsem byl pro to znemožnit bývalým utlačovatelům, udavačům a vůbec lidem, kteří v totalitních poměrech prokazatelně politicky škodili či morálně selhali, aby zastávali významnější pozice v rodících se demokratických poměrech. Zároveň jsem ale měl vždycky vážné a důvodné výhrady proti způsobu, jakým se bývalé Federální shromáždění tohoto úkolu zhostilo. A co je nejdůležitější: vždycky jsem tento zákon, bez ohledu na jeho podobu, chápal jako akt veskrze revoluční, mimořádný, dočasný, omezený na určitou přechodnou dobu, totiž na dobu, než budou přijaty nové zákony, které budou už natrvalo a způsobem obvyklým v demokratických právních systémech upravovat předpoklady pro výkon různých funkcí (ve státní správě, ale zdaleka ne jenom v ní). Tak to zřejmě chápali i naši tehdejší zákonodárci, což lze odvodit z toho, že platnost zákona byla omezena na pět let.
Jak se tento zákon osvědčil? Těžko říct, neboť žádný komplexní rozbor jeho praktických důsledků neexistuje a dost dobře ani existovat nemůže. V podstatě svou pozitivní roli zřejmě sehrál, i když na druhé straně nemohu skrýt, že určité konkrétní výhrady, které jsem k němu měl, se potvrdily jako oprávněné (svědčí o tom mimo jiné nález Ústavního soudu ČSFR, který některá jeho ustanovení zrušil, jakož i procesy, v nichž lidé pozitivně lustrovaní vyhrávají své spory s ministerstvem vnitra). Ať už je tomu ale jakkoli, na ten zákon jsme si všichni víceméně zvykli, vycházejíce z veskrze pragmatické úvahy, že je lepší špatný zákon než vůbec žádný.
Platnost tohoto zákona, která měla skončit 31. prosince 1996, Poslanecká sněmovna svou nedávnou novelou překvapivě prodloužila až do roku 2000.
Tuto novelu jsem se rozhodl nepodepsat a včera jsem ji vrátil Poslanecké sněmovně.
Hlavním důvodem mi tentokrát nebyly už jen různé nedokonalosti daného zákona, ale něco jiného: pakliže celých patnáct měsíců před koncem jeho platnosti pospícháme tuto platnost prodloužit, a to dokonce až do roku 2000, sdělujeme tím našim občanům i světové veřejnosti jednu zásadní a pro mne totálně nepřijatelnou novinku: že totiž nejen do patnácti měsíců, ale po daleko delší dobu nebudeme schopni upravit výběr lidí do státní správy, policejních funkcí, bezpečnostních služeb, podniků obchodujících se zbraněmi atd. přijetím příslušných „nerevolučních“ zákonů, v nichž bude zcela přesně a nezpochybnitelně definováno, co se rozumí občanskou bezúhonností či spolehlivostí. Přijetím této novely tedy de facto říkáme, že do roku 2000 (kdy bychom mimo jiné už docela rádi byli členy Evropské unie) nejsme schopni být normálním demokratickým právním státem.
Co ale pak znamenají všechny naše sebevědomé řeči o tom, že máme nejstabilnější demokracii ze všech postkomunistických zemí, že se už ocitáme v posttransformační éře, že všechny základní systémové změny jsou u nás v podstatě hotovy a že se v lecčems můžeme úspěšně měřit s leckterými evropskými zeměmi, které nepostihl komunismus?
Zkrátka a dobře: takto předčasné prodlužování platnosti právní normy, o jejímž revolučně výjimečném charakteru nikdo nepochybuje, mi připadá jako naprosto nepochopitelný výraz nedůvěry v naši vlastní schopnost tvořit normální právní pořádek.
Neznám skutečné důvody toho, proč byla prodloužena platnost lustračního zákona už teď. Zřejmě chce náš parlament a především vládnoucí koalice dát před volbami najevo veřejnosti, že ani v budoucnosti, tj. po volbách, nemají být tolerováni zastánci starých pořádků na vlivných místech. Tento úmysl chápu dobře: ani já si něco takového nepřeji. Avšak způsob, jakým byl tento úmysl projeven, nemohu přijmout.
Za prvé: předčasně prodlužujeme normu vzniklou v revoluční době a jen na tomto pozadí srozumitelnou a přijatelnou.
Za druhé: šidíme sami sebe iluzí, že něčím takovým účinně zamezíme do konce tisíciletí nedobrému vlivu osob svázaných s minulým režimem na dění u nás, a tím si velmi laciným způsobem myjeme ruce a zároveň se zříkáme nelehkého úkolu skutečně něco proti tomu dělat. Lidí neblaze proslulých svou dřívější činností je bohužel stále na vlivných místech hodně, což mně i velké části naší veřejnosti právem vadí, tito lidé však působí v úplně jiných oblastech, než na které se vztahuje lustrační zákon.
Za třetí a hlavně: nepřímo tím rezignujeme - navíc nesmyslně brzo - na svou schopnost nalézt v dohledné době rozumný způsob výběru lidí do různých funkcí, způsob, který by nikoli dočasně, revolučně a problematicky, ale natrvalo a vskutku dobře zajistil, že na správných místech budou správní lidé. Tato rezignace může doma i v zahraničí vyvolat jen pochybnost o naší způsobilosti být plnoprávným členem rodiny demokratických států.
Stručně řečeno: přijatá novela lustračního zákona podle mého názoru neprospívá našemu státu.
Proto jsem ji nepodepsal.
Foto 4: Prezident České republiky Václav Havel
(5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček)
Tolik citace z článku Václava Havla. Bez komentáře, ten necháme na čtenářích. Ještě poznámka na závěr. Tajemník MěÚ Strakonice Vladimír Stroner je stále ve své funkci a nebyl odvolán.
Karel Janský
Obsah fotografií: Foto 1 – Prezident České republiky Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček); foto 2 – Kancelář tajemníka MěÚ Vladimíra Stronera nad Komerční bankou, kam ho odklidilo vedení radnice ovládané Strakonickou Veřejností z hlavní budovy, aby ho neměli na očích; foto 3 – Svým rozhodnutím Ministerstvo vnitra České republiky potvrdilo stanovisko ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje v tom, že tajemník Vladimír Stroner ve své práci nepochybil; foto 4 – Prezident České republiky Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček).
Autoři a zdroj fotografií: Foto 1 a 4 – archiv redakce; foto 2 – Karel Janský; foto 3 – Ministerstvo vnitra České republiky.