Zpět na úvodní stránku
Rozhovor: Kvalita kultury
ve Strakonicích klesá
2.3.2019. Není snadné prosadit se v tak náročném a konkurenčním prostředí, jakým je svět hudby. Ze Strakoňáků se to v celorepublikovém měřítku podařilo jen velmi málo jedincům. Jedním z nich je i klarinetista Robert Pacourek (narozen 1967). Jako zkušený profesionál byl proto požádán, aby nejen popsal svůj hudební vývoj, ale aby se také vyjádřil k tomu, co se v posledních letech děje v oblasti kultury ve Strakonicích, a současně pojmenoval zásadní skutečnosti a navrhl možná řešení.
Foto 1: Strakonický muzikant Robert Pacourek
Ve Strakonicích jsem se narodil. Díky tomu, že jsem závodně plaval, jsem přešel ze základní školy Revoluční na Čelakovského, kde byla sportovní třída a kde jsme měli i výborného třídního učitele, pozdějšího ředitele ZŠ Poděbradova, pana Josefa Mráze. V první třídě jsem současně začal navštěvovat místní Lidovou školu umění (LŠU). Oba moji rodiče jsou totálně technické typy, matka se šla dokonce zeptat, jestli si to s tím mým talentem nevymýšlím. Tam jsem prošel základní výukou – noty, rytmus, tleskání a podobně. Pan Bedřich Zákostelecký přišel během prvního ročníku do naší třídy a ukázal nám klarinet a zahrál nám na něj. Mně se ten nástroj moc líbil a asi jsem se líbil i já panu Zákosteleckému, protože si mě vybral do své třídy. Nejdřív jsem u něj asi tři roky hrál na zobcovou flétnu jako na přípravný nástroj před klarinetem a v devíti letech jsem začal s klarinetem jako takovým. Rozhodl jsem se pro něj, protože jsem poznal pana Zákosteleckého jako osobnost, a také proto, že on v té barokní přístavbě strakonického hradu, kde je ZUŠ dodnes, měl ve své třídě tabla svých bývalých žáků, úspěšných absolventů, a také tam měl vystavené historické klarinety. Mně se ty nástroje strašně líbily a bylo rozhodnuto.
Foto 2: Robert Pacourek (první zleva) a jeho první trio,LŠU Strakonice,1978
Jak pokračovala tvoje hudební výuka?
Vychodil jsem LŠU, ale s mojí přípravou na konzervatoř to nebylo tak jednoduché. Ve čtrnácti letech, kdy končila základní devítiletá škola (ZDŠ), jsem ještě nebyl rozhodnutý, jestli chci dělat sport nebo muziku. V té době jsem ještě závodně plaval. Byl jsem lepší průměr, nebyl jsem sice Ředina ani Prokopius nebo Kopenec, ale uvažoval jsem i o sportovním gymnáziu. Jednou se stalo, že jsem přijel na mistrovství republiky, které bylo dvakrát do roka. V zimě jsem byl asi pátý, a když jsem přijel v létě, všichni moji soupeři z mého ročníku byli o půl hlavy větší, měli o tři čísla větší nohy a delší ruce, takže mi to všichni nandali a já jsem skončil jako poslední. Bylo jasné, že plavání jde na vedlejší kolej, a pustil jsem se do muziky. Ale ještě jsem nebyl dostatečně připravený a vyzrálý na to, abych šel na konzervatoř. Tak jsem šel na strakonické Gymnázium. Svoji roli možná sehrálo i to, že rodiče ve mně viděli vysokoškoláka, ale pak jsem si muziku trošku i vydupal s velkou pomocí mého dědečka. Dnes jsem mu za to strašně vděčný.
Foto 3: Robert Pacourek (vlevo) s profesorem Bedřichem Zákosteleckým,léto 2018
Na gymnáziu jsem byl podprůměr, už jsem chtěl dělat jenom muziku. Po maturitě jsem se dostal na konzervatoř, dostal jsem kontakt na pana profesora Jiřího Stárka, ke kterému jsem jezdil asi půl roku na přípravy. Pamatuju si, že jednu sobotu, kdy byla konzervatoř mimořádně zavřená, jsem měl hodinu dokonce u něj doma. Z hudební teorie mě připravoval pan Vojtěch Hrubý, zakladatel místní Dudácké muziky. Přijímačky jsem udělal na první pokus. Pak už jsem se musel v Praze probít sám. Konzervatoř jsem absolvoval jednohlasně s vyznamenáním v roce 1993.
Okamžitě tě začala živit tvoje hudba?
Měl jsem štěstí, že už ve čtvrťáku jsem se dostal do tehdejšího Lázeňského symfonického orchestru v Poděbradech a začal jsem dojíždět. Byla to hrozná honička, pořád Praha – Poděbrady – Strakonice, ale zvládal jsem to, navíc mi na konzervatoři uznali spoustu předmětů z gymnázia. Vypadalo to, že až absolvuji, nastoupím tam na plný úvazek třeba s perspektivou prvního klarinetu. Bohužel toto hudební těleso bylo v roce 1993 zrušeno.
Takže - ?
Takže znovu od začátku. Opět jsem měl obrovské štěstí. Podruhé mi podal ruku pan profesor Stárek, který mě dohodil do jedné pražské základní umělecké školy. Konzervatoř je odpovídající kvalifikace pro učitele na ZUŠ, tak jsem tam nastoupil. Začal jsem si hledat kontakty, začal jsem hrát komorní hudbu, zakládal jsem a vedl různá dua a tria a to vlastně dělám dodnes.
A jak ses dostal k Pražskému komornímu triu (PKT)?
Souzvuk nástrojů klavír, violoncello a klarinet se mi strašně líbil už od začátku konzervatoře. Když jsem to slyšel na nějakém koncertu, velice mě to zaujalo. Sháněl jsem literaturu. Po konzervatoři jsem založil první trio, fungovalo asi dva roky, jmenovali jsme se Musici Bohemiense. Pak byla asi deset let jakási odluka, kdy jsem na sobě spíše pracoval, hrál jsem více recitály i sólové věci a podobně. Asi před patnácti lety jsem začal spolupracovat s klavíristou Michalem Rezkem z Pražské konzervatoře a u něj jsem potkal violoncellistu Tomáše Strašila. Domluvili jsme se a 25. května 2007 mělo první koncert Pražské komorní trio. Počítal jsem to a máme přibližně pět až deset koncertů za rok, takže zatím je jich asi stovka. V zahraničí jsme ještě nehráli.
Foto 4: Pražské komorní trio. Zleva Robert Pacourek (klarinet a umělecký vedoucí souboru),
Tomáš Strašil (violoncello) a Michal Rezek (klavír)
Foto 5: Pražské komorní trio. Zleva Michal Rezek (klavír), Tomáš Strašil (violoncello)
a Robert Pacourek (klarinet a umělecký vedoucí souboru)
Máš nějaký hudební sen? Je to otázka. Patří spíše na závěr této části rozhovoru, brzy přejdeme k dalším tématům.
Aktuálním cílem je natočit profilové CD Pražského komorního tria. A pro mě je asi největším cílem hrát s PKT na Pražském jaru. PKT vidím jako celoživotní věc. Dokud budu moci hrát, budu se snažit o trio v této nástrojové kombinaci. Zatím je to jediné podobné trio u nás. Jeden člen je profesor na Pražské konzervatoři, druhý je odborný asistent na Akademii múzických umění.
Foto 6: Zleva bývalý ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch,
jeho bratr Jan Riedelbauch a Robert Pacourek
Foto 7: Jan Riedelbauch a Robert Pacourek hrají spolu
Jaký je tvůj vztah k současným Strakonicím?
Vracím se, mám tady svoji rodinu. Se spoustou věcí ve Strakonicích nesouhlasím, ale mám tady spoustu kamarádů i nemuzikantů a jezdím si sem vyčistit hlavu a odpočinout si na čerstvý vzduch a shodit ze sebe stres.
Jsi tady často. Jak je možné, že Pražské komorní trio tady hraje tak málo? Za poslední čtyři roky jste účinkovali jenom na festivalu Strakonice nejen sobě (SNS) a místní Městské kulturní středisko (MěKS) o vás naposledy projevilo zájem před dvěma a půl lety. Není ti to líto?
Poprvé jsme tady hráli v roce 2013 v Kapitulní síni, kdy nás pozvalo místní Muzeum, pak dlouho nic, pak zmíněný Kulturní dům (MěKD) a naposledy festival SNS. Je mi to líto. Ale nic s tím neudělám.
Vždyť minulý rok byla velká sláva, výročí založení města i vzniku republiky…
I za bývalého vedení města i Městského kulturního střediska trvalo možná deset let, než jsem se sem dostal. Jednak je velká konkurence a také jsem musel ukázat svoji kvalitu. Mimo Strakonice platí, že když nám někdo udělá koncert, za dva roky tam hrajeme znovu. Poznají, že asi něco umíme. Za bývalého vedení jsem tady hrál jako sólista s Dvořákovým orchestrem, s Virtuosi di Praga a s Kubelík kvartetem. Tehdejší ředitelka paní Dresslerová asi poznala, že tam nějaká kvalita je, že i na mě jako na Strakoňáka přijdou lidi. I tady je to rozdělené. Někteří lidé Pacourka nemají rádi a někteří ho uznávají a přijdou za ním, ať hraje v kulturáku nebo v Kapitulce (Kapitulní síň strakonického hradu) nebo někde jinde.
Proč by tě měli lidé nemít rádi?
No, udělal jsem kariéru jinde. Závist. Úspěch se neodpouští.
Foto 8: Robert Pacourek - ne vždy je v životě nejlépe. Po operaci karpálu
na pravé ruce kdy nevěděl, jestli ještě bude moci hrát na klarinet - léto 2015
Jsi profesionální hudebník, který koncertuje po České republice, udělal sis nějaké jméno a dále rozvíjíš svoji kariéru. Ve Strakonicích došlo před čtyřmi roky ke změně vedení. Velkou změnou prošly i celé Strakonice. Je zcela zjevné, že nové vedení provedlo změnu v oblasti kultury a současně toho, jak lidé kulturu obecně vnímají. Mohl bys obecně tyto změny okomentovat? Považuješ je za zcela prospěšné?
Za bývalého vedení města a Městského kulturního střediska byla dávána priorita kvalitě kultury. Dnes je kultura ve Strakonicích komerční záležitostí. Je jí více, lidé navíc ušetří, ale šla dolů její kvalita. Vezmi si třeba Kruh přátel hudby (KPH). Já vím, že dnes je trend všechno odlehčit a nehrát jenom klasickou hudbu, ale když sem přijedou zpěvačky a na KPH zpívají pouze jazzový repertoár… Ať jedou zpívat na jazzový festival.
Tedy konkrétní přehmat. Čím myslíš, že je způsobený?
Myslím si, že částečně neodborností a částečně snahou udržet si lidi, ukázat jim, že dokážeme nabídnout i něco jiného. Na klasickou vážnou hudbu chodí především starší generace. A tato generace bohužel vymírá. Za deset let už nebudou – a kdo bude chodit na Kruh přátel hudby? Pokud nebude obsazen abonenty, bude konec.
Je strakonické obecenstvo KPH náročné?
Něco se už tady hrálo, jezdili sem špičkoví muzikanti z Prahy, Budějovic a třeba Plzně, KPH má stabilní hosty. Strakonické publikum je určitě velmi kvalitní, ani jednou se mi tady nestalo, že by začalo tleskat po jednotlivých větách. Mnozí lidé jinde to neznají. Přídavky a květiny po koncertech, to tady vždycky bylo. Strakonické publikum je hodně náročné a dokáže ocenit kvalitu, alespoň co se koncertů KPH týče. Zažil jsem ale případ, kdy si dlouhodobý abonent KPH nové předplatné již nezakoupil, jelikož v nabídce byl koncert muzikálové hudby a ne pouze hudby klasické.
V oblasti vážné hudby bylo v posledních letech asi největší událostí vystoupení velkých hudebních těles v letním kinu.
Ano, Symfonický orchestr FOK (Film-Opera-Koncert) zmokl a museli to po třech akordech v harfách ukončit. A na oslavy 100 let vzniku republiky tady byli Smetanovi filharmonici. Velmi nemile mě překvapilo, proč se na tomto koncertu dávala každému posluchači sklenička sektu. Ano, zažil jsem to, ale na komerčních akcích. Když si soukromá firma pronajme palác na Žofíně a pozve si tam orchestr, tam se to dělá. Ale že by na veřejném koncertu v Rudolfinu nebo Smetanově síni číšníci roznášeli šampaňské, to jsem nezažil. A ještě jedna věc. Smetanovi filharmonici a podobné orchestry jsou v muzikantském slangu nazývány KMČ – Kdo má čas. Je to orchestr sestavovaný příležitostně pro jednotlivé akce, tedy nezkouší. Jsou to profíci třeba z Prahy nebo z orchestrů v oblastních divadlech, takže jednotlivci repertoár znají, ale orchestr není sehraný. Pro mě jako muzikanta je na tom špatný ten přístup muzikantů, že se tohle děje. A pro mě jako pro člověka, který do toho trošku vidí, je špatné to, že Strakonice si pro takto významnou událost pozvou béčkový orchestr.
I proto jsi při posledních komunálních volbách veřejně podpořil Jihočechy 2012 a tím i bývalého starostu Vondryse?
Vedlo mě k tomu to, o čem jsem hovořil už na začátku. V době starostování pana Vondryse jsem tady měl otevřenější dveře, moje spolupráce s městem nebo MěKS byla mnohem širší. Když tito lidé odešli, museli jsme hledat náhradu v podobě festivalu Strakonice nejen sobě, abychom si tady vůbec zahráli. Vzpomínám si, že když jsem tady hrál sólově s Dvořákovým komorním orchestrem a dirigentem Jaroslavem Vodňanským, požádal jsem vedení města o záštitu bez jakékoli finanční podpory. Pan starosta Vondrys to podepsal a na tom koncertu také byl. Co vím od ostatních muzikantů, kteří tady hráli, současný pan ředitel na vážnou hudbu nechodí. Tady samozřejmě nejde jenom o KPH, ale i o to, že nový ředitel chtěl zrušit Rybovu mši na Vánoce, a proč tady měla dechovka tři roky vlastně zákaz, byla přehlížená a nehrála tady. Vždyť ani na pouti před dvěma roky nemohla hrát Nektarka. Pan nový ředitel napálil nájem i základní městské škole například na vánoční koncert v MěKD, což dřív nebylo. I ta spolupráce se školou byla dřív mnohem jednodušší…
Myslíš si, že je to tím, že současné vedení města i MěKS je zcela zřetelně orientováno na populárnější formy, jako je například rocková hudba?
Ano, je to tím, určitě. Starosta i ředitel MěKS mají rockovou hudbu v oblibě, oba ji lépe či hůře aktivně provozují. Přirovnal bych to ke sportu – dnes je ve Strakonicích velmi prosazovaná házená a oba tuto hru rekreačně hrají. A ještě mám jednu připomínku. S dvouměsíčním předstihem probíhaly na podzim oslavy stého výročí vzniku republiky. V jeho rámci se konal první ročník soutěžního festivalu O zlatou křídlovku Ladislava Roma, jedná se tedy o dechovou hudbu. Já jsem se toho nezúčastnil, ale pak jsem si přečetl, že na tomto soutěžním festivalu soutěžily orchestry základních městských škol, kdy ve Strakonicích tento obnovený soubor funguje teprve asi tři roky, a také soutěžil Národní dechový orchestr, což je orchestr mladých z celé České republiky, z 80 % složený ze studentů konzervatoří, což znamená budoucích profesionálů, a tento orchestr navíc diriguje šéfdirigent orchestru Hradní stráže a Policie České republiky Praha. Říkal jsem si, jak je možné, že se srovnávají tyto dvě kvality? Jako kdybychom srovnávali strakonické fotbalisty s Viktorkou Plzeň v jedné soutěži. Viděl jsem výsledky, samozřejmě vyhrál Národní dechový orchestr. Opět se měřilo neměřitelné. A velmi mě překvapilo, že po třech letech se dechovka opět stala volným žánrem, protože bylo před volbami. Že dávali zadarmo cédéčka, které zaplatilo město, je už druhá věc.
Duo Eva a Vašek, symbol snad nejpokleslejší hudby.
Samozřejmě. Ale ve Strakonicích největší hvězdy.
Přejděme k dlouhodobě nejvýznamnější kulturní akci ve Strakonicích, k Mezinárodnímu dudáckému festivalu (MDF). Tento festival měl svoji tradiční a konzervativní koncepci a je pravda, že za to byl částí veřejnosti kritizován. Nové vedení i vzhledem ke své zálibě v rockové hudbě tento festival jednoznačně změnilo k obrazu svému. Reakce lidí lze rozdělit na dvě poloviny. Jedna to nadšeně vítá a druhá říká, že se pan Režný obrací v hrobě. Jak hodnotíš změny v koncepci MDF ty?
Souhlasím s tím, že formát MDF od jeho založení v roce 1967 byl hodně konzervativní, vlastně neměnný. Ale dudácký festival je strakonické nikoli stříbro, ale zlato či platina. Je to nejvýznamnější folklorní festival v Čechách se zaměřením na dudáckou hru s tím, že zakladatel tohoto festivalu pan Režný měl přání a platilo nepsané pravidlo, že v každém vystupujícím souboru bude jeden aktivní dudák. A to se samozřejmě změnilo. Konzervatismus byl úplně odstraněn, přibyla rocková scéna… Ve světě folkloru můžeme přirovnat MDF třeba k úloze Pražského jara ve světě klasické hudby. Proč má Pražské jaro pravidelně na zahájení Mou vlast? Také tam budou hrát něco jiného? Nebudou. Je to tradice od založení Kubelíkem, tak to tak musí být.
Takže pokud jde o programovou náplň, toto je cesta spíše špatným směrem?
Ano. Určité oživení bylo potřeba, to beru. Měl jsem informace od lidí, kteří nejsou ze Strakonic a kteří na festival jezdili pravidelně každé dva roky. Říkali: „Je to pořád to samé, formát je pořád stejný.“ Takže je tady určité oživení. Ale zavést do toho i prvky rockové hudby… Dovedeš si představit, že by na rockovém festivalu v Přeštěnicích hrála dechovka? Že by na Colours of Ostrava hrála cimbálovka? Tedy svůj repertoár, takto.
Nebylo by řešením udělat jeden rok MDF a druhý rok alternativněji pojatý dudácký festival? Nebo co by byla přijatelná míra změny MDF?
Já jsem také dost konzervativní, už na to mám i věk. Přiznám se, že mně vyhovoval ten starý formát. Ten nový – nikoli ve vztahu k pánům Hrdličkovi a Christelbauerovi – neuznávám. Jako muzikantovi mi tam rocková muzika nesedí. Měl jsem tady na prvním festivalu nového vedení kamarády muzikanty, a když pan Hrdlička zahrál na zahájení na elektrickou kytaru Já jsem ze Strakonic, byli z toho paf. Aby mohl festival zahájit předchozí starosta, naučil se hrát na dudy. Koukali a divili se.
Jedna věc je dramaturgický obsah a další zase koncepce organizace festivalu. Jaký máš názor na to, že ve Strakonicích se často na kulturních akcích města, včetně MDF, nevybírá vstupné?
Ta tendence není jen ve Strakonicích. Kmochův Kolín už dva roky také nevybírá vstupné. Dobrá, je to trošku dáno tím, že ekonomice se daří trošku lépe, že města na to mají peníze. Protože někdo to musí zaplatit. Když na to města mají, dobře. Ale je to alibistický krok. Až na to mít nebudou, nevím, jak to bude. A ještě by měli vyjít s pravdou ven, kde na to které dané město vzalo. Jedná se o populismus.
Jiné negativní účinky bezplatného vstupu nejsou?
Přijdou tam lidé, které to obecně nezajímá, ale je to zadarmo, jdou si tam dát pivo a koukají na pěkné holky. Na posledním MDF jsem byl na jedné nebo dvou akcích. Vím, že to nemohu srovnávat s tím svým Rudolfinem, ale vadilo mi, jak tam rušivé elementy dělaly nepořádek. A bylo jich hodně.
Nicméně leckdo by mohl nabýt dojmu, že strakonická veřejnost velebí Strakonickou Veřejnost za to, že pozvedla kulturní úroveň ve Strakonicích. Že se toho děje víc a že se děje to, co se dřív nedělo, že chodí víc lidí a podobně. Podle oficiálních projevů bylo dokonce 150 000 návštěvníků MDF, což ovšem spíše vyvolává úsměv.
Když sleduji místní programovou nabídku, opravdu sem toho jezdí víc. To je pravda. Pořád si myslím a možná budu za tento názor kamenovaný, že současné vedení města a MěKS se snaží zalíbit místním. Neříkám, že na úkor jiných věcí, ale prostě ty finance do toho rvou jen proto, aby se ukázali, jak jsou pěkní, koho všeho sem můžeme pozvat… Je to tou mojí konzervativností. Prostě se chtějí ukázat, zalíbit se, předvést se, že jsou lepší, než byli ti ostatní, že prostě mají na víc.
Chybí dlouhodobá koncepce?
Jednoznačně ano.
V soukromí jsi mi již dříve naznačil, že by ti teoreticky nebyla proti srsti funkce ředitele Městského kulturního střediska.
Ano, to máš pravdu. Před čtyřmi roky jsem se zúčastnil konkurzu na místo po odejité paní ředitelce Evě Dreslerové. Dnes už vím, že ten konkurz byl rozhodnutý předem. Byla to pouze šaškárna. Dobře, budiž, namlátil jsem si hubu, ale rád bych se do Strakonic vrátil. Mám tu hlavně kořeny, v Praze mi i po třiceti letech říkají pražská naplavenina. Přece jenom jsem už v tomto oboru získal nějaké zkušenosti, i v organizování akcí. Ale nechci tady začínat jako řadový učitel na základní umělecké škole, to se přiznám, to to radši v Praze doklepu až do důchodu. Snažil jsem se dostat na určitou pozici, která odpovídá mým zkušenostem, a dnes mohu říct, že i mému vzdělání. Když si to hodnotím zpětně, jsem rád, že jsem ten konkurz na ředitele MěKS neudělal, protože vím, že bych si se současným vedením města nerozuměl. Dopadl bych asi jako pan tajemník Stroner, kterého znám jako muzikanta více jak 40 let, a nejen mezi muzikanty jsem slušnějšího člověka nepotkal, a podobně. Byl bych věčný rebel a samozřejmě bych byl uklizen.
Představme si, že se po nových volbách stáváš ředitelem Městského kulturního střediska ve Strakonicích. Co bys dělal jako to hlavní?
Přemýšlel jsem o tom a měl jsem to ve své koncepci na tom konkurzu. Udržel bych to dobré, co tu bylo – samozřejmě strakonické zlato MDF se zaměřením na folklorní dudáckou hudbu. S tím, že pokud je dudácká muzika, která má místo kontrabasu baskytaru, proč ne? Ať tam hraje, ale ať je tam ten dudák. Aby byla zachovaná myšlenka festivalu. Určitě bych nedělal zdarma hlavní „gala“ koncerty v hradu nebo letním kinu. Znovu bych otevřel šanci strakonickým amatérským umělcům, ale museli by prokázat určitou kvalitu. A důležitý je samozřejmě vývoz, třeba Prácheňáku bych určitě sháněl vystoupení.
To ale současné vedení dělá také – nedá se říct, že by místní kulturní scénu nepodporovalo.
Ale většinou se soustřeďuje na jediný žánr.
Město Písek deklaruje svůj dlouhodobý zájem být velmi významným nadregionálním kulturním centrem. Má smysl, aby se 20 km vzdálené Strakonice snažily o totéž?
To je samozřejmě nesmysl.
Tento rozhovor je zveřejněn na internetovém magazínu iStrakonice.cz, který vede Karel Janský, z jehož podnětu byly ve Strakonicích zrušeny výsledky komunálních voleb, čímž se paradoxně definitivně stal úhlavním nepřítelem pro určitou část Strakonic. Uvědomuješ si, že s tímto rozhovorem se zařazuješ takřka po jeho bok?
Uvědomuji. Na začátku jsem říkal, že závist už jsem ve Strakonicích zažil. Ale teď možná budu dost ješitný a sobecký jako chlap. Oproti panu Janskému mám výhodu v tom, že jsem za ty roky ve světě svým hraním něco pro Strakonice udělal. Kamkoli přijedu nejen hrát a řeknu, že jsem ze Strakonic, všichni řeknou Zákostelecký, Rom a dudy. A já že oba pány znám, oba mě učili a festival je světová akce. Podpořil jsem pana Vondryse. Známe se spoustu let, podporoval mě jako muzikanta, zajímal se o činnost mojí jako muzikanta, i o činnost MěKS a kulturu ve Strakonicích všeobecně mnohem více, než se zajímá současné vedení města i vedení MěKS, které to má jaksi v náplni práce. V panu Janském jsem poznal novou osobu nabitou energií s chutí bojovat proti současnému vedení, které se ne vždy chová podle regulí a podle pravidel, jak by se mělo chovat. Pan Janský mi v létě nabídl kandidaturu jako odborníkovi na kulturu za hnutí Změna pro Strakonice. Hodně jsem o tom přemýšlel, ale musel jsem odmítnout, protože nemám trvalé bydliště ve Strakonicích. Vím, že by to nebyl problém, ale zase jsem si uvědomoval, že Strakoňáci by asi hodně těžko nesli, kdyby pan Janský uspěl ve volbách a Pacourek by najednou seděl v zastupitelstvu. To by asi někteří nesli hodně těžce.
Kulturu lze definovat mnoha způsoby, použiji slova Johanna Wolfganga von Goetha, podle nějž pod slovem kultura nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody vznikající odlesněním hor.“ Jiní chápali kulturu například jako: „…systém všeho toho, co si člověk osvojuje jako člen určité společnosti, například jazyk, vědění, náboženství, umění, právo, morálku nebo zvyky.“ Jde podle tebe kultura ve Strakonicích za poslední čtyři roky nahoru, nebo jde dolů?
Z tohoto pohledu samozřejmě dolů. Strakonice jsou silně rozhádané. Jsou tady dva tábory a trošku mi to připomíná volbu prezidenta Zeman – Drahoš. Jsou to vlastně Hrdličkovci proti ostatním - jdou si po krku a městu Strakonice to celkově hrozně škodí. Vedení MěKS, potažmo města jako takového, by mělo dokázat nabízet kvalitní kulturu pro všechny generace obyvatel, teenagery počínaje a seniory konče. V tomto je ale nabídka kultury ve Strakonicích velmi nevyrovnaná, připadá mi to styl nahoru – dolů. Nejprve byly tři roky pořádány kulturní akce většinou pouze pro mladé. Najednou se před volbami město zaměřilo na seniorskou část obyvatel Strakonic s výše zmíněnými dechovkami. Cítím v tom velký populismus a využívání situace pouze ku svému prospěchu. Prostě „teď budu dělat věci, které se mi hodí k tomu, abych byl oblíbený“. Podle mého názoru by se takto ke kultuře přistupovat nemělo. Kultura je důležitá pro všechny obyvatele města a každý by měl mít možnost vybrat si ze široké nabídky právě tu svoji oblíbenou kulturní akci. A to se bohužel ve Strakonicích za poslední čtyři roky nedělo. Věřím však, že v nejbližší době dojde ke změně nejen politického vedení města, ale i vedení kultury jako takové a spektrum nabídky kulturních akcí se opět vyrovná za účelem uspokojení a naplnění potřeb všech kultury milovných obyvatel Strakonic.
Rozhovor vedl Petr Hnilo
Foto 9: Pozvánka na koncert Roberta Pacourka a dalších muzikantů.
Bohužel ta do Strakonic stále chybí...
Foto 10: Pozvánka na koncert Roberta Pacourka a dalších muzikantů.
Bohužel ta do Strakonic stále chybí...
Foto 11: Pozvánka na koncert Roberta Pacourka a dalších muzikantů.
Bohužel ta do Strakonic stále chybí...
Foto 12: Pozvánka na koncert Roberta Pacourka a dalších muzikantů.
Bohužel ta do Strakonic stále chybí...
Foto: Soukromý archiv Roberta Pacourka